Porodní příběhy

Eliška

Ještě než se pokusím rozvzpomínat na to, jak přišla na svět Eliška, přijde mi důležité zmínit svůj první porod (20.12.2017), kdy k nám zavítala Emička. Těhotenství probíhalo ukázkově, ale celé měsíce jsem žila v obrovském strachu z toho, co bude, dokonce jsem některé noci ani nemohla spát a jen brečela a uvažovala nad psychologem. Pro porod jsme vybrali porodnici ve Vyškově, k našim spádovým jsem neměla důvěru a přála jsem si krásný, přirozený porod a z recenzí nám nejlépe vyšla právě tato porodnice. Nicméně přesto, že porod proběhl s jediným zásahem (nástřih) a zahladil mé předporodní stavy, místní PA mi absolutně nesedla a stihla zkazit nejednu pěknou porodní chvilku.... Takže z nemocnice jsem odjížděla s myšlenkou, že jestli někdy bude druhé miminko, chci u porodu svojí porodní asistentku nebo dulu a přes to prostě vlak nejede.

Tebe jsem znala už tenkrát a moc jsem si přála, abys u mého druhého porodu byla právě ty. Ale popravdě, moc jsem tomu nevěřila, že se mi to vyplní. A vyplnilo Další těhotenství už bylo jiné, věděla jsem do čeho jdu. Alespoň zhruba. Tebe jsem si zamluvila hned jak to šlo a byla jsem šťastná, že to klaplo a začínala se těšit  Poradny byly boží, přijížděla jsem k tobě plná otázek a obav, odjížděla jsem klidná a šťastná, že vše je jak má být. Samotný porod se začal rozjíždět už pár dní předem. Všichni jsme byli trochu nervózní ze situace kolem covidu a já najednou nevěděla, jestli vůbec rodit v takových podmínkách chci (povolovaly a zakazovaly se doprovody, návštěvy, každý den vše jinak) a ty jsi mi vždy zavolala a sdělila aktuální situaci v porodnici ve Svitavách, kam jsme se spolu chystaly. Byl víkend (17.4.) a špatně se mi spalo. Trápily mě špatné sny a budily mě bolesti a tvrdnutí břicha. Jako na zavolanou jsi mi zavolala ty a opět jsi mě uklidnila, situace se zlepšovala, můžeme rodit! V pondělí už to zase nevypadalo, že by se něco rozjíždělo, a tak jsem poslala Miloše do práce. Nakonec ale musel přijet domů dřív, protože se začalo něco dít, cítila jsem nepravidelné vlny, které už bylo nutné prodýchat. Už jsme byly v kontaktu, což bylo super, necítila jsem se na to sama. Z klidu mě ale vyrušila jakási tekutina, která pozvolna odcházela a bála jsem se, že je to plodová voda. Už jsem viděla černé scénáře- bez kontrakcí v porodnici - vyvolání porodu - císař (nemám proti porodu císařem nic, ale hodně jsem se ho bála kvůli delšímu hojení). Měla jsem pocit, že je všechno a veškerá příprava v trapu. Díky za to, jak ses mi celý den věnovala, nakonec jsme podle pH došly k závěru, že to PV není a já se uklidnila. Bolesti ale pořád chodily a musela jsem pozastavovat činnosti a prodýchávat. V pondělí 19.4. K večeru se bolesti hodně zintenzivněly a my začínali jásat, že už to možná bude to ono, ale vždycky, když už bolesti zpravidelněly a věnovali jsme jim pozornost, najednou se zase nedělo nic. Moc jsem to nechápala, začínalo mě to vyčerpávat psychicky i fyzicky, protože ani spát se při tom pořádně nedalo a byla jsem zoufalá. Já snad neporodim nikdy Pak jsi mi navrhla ať už Emičku dám na hlídání a pak uvidíme, jestli už pojedeme, nebo ne. Tenhle krok byl pro mě těžký, bála jsem se, jak to zvládne, jestli ji nebude smutno.... takže jsme ji kolem půlnoci budili a odvezli na hlídání. Vzhledem k tomu, že bolesti přestaly úplně, jsme i přes připravené tašky v autě na Svitavy nepokračovali, ale po konzultaci s tebou jeli ještě domů. Byla jsem zklamaná, naštvaná a nechápala jsem, proč se to děje. Proč mám takové bolesti, které chodí pravidelně a najednou se po nich slehne zem a prostě zmizí? Po příjezdu domů jsem zapálila svíčku rozdělali jsme oheň v krbových kamnech, pustila jsem si pěknou hudbu a čekala, až se to konečně zase rozjede. Jenže nerozjelo. Najednou se nic nedělo, všechno bylo pryč, to už bylo mezi 2 a 3 hodinou ráno. Poradila jsi mi odpočinek. Ale já se bála, že to tím pohřbím úplně, měla jsem pocit, že se bolesti rozjíždí vždy při nějakém pohybu, tak se mi úplně do odpočívání nechtělo. Bála jsem se, že jsme všichni v pohotovosti zbytečně. Že ráno pojedeme pro Emičku a budeme ji tam dávat zase znova. Houpala jsem se na míči přilepená na telefon, čekala jsem, až mi odpoví kamarádka, jak to snáší Emička. Ale ona už nepsala a ve finále usl i Miloš. Do té doby jsem byla upjatá pouze na tu myšlenku porod udržet aspoň v té fázi co byl a nenechat ho ,,zmizet" (). Jenže jak všichni usnuli a já tam zůstala sama, ta únava už začala být dost cítit, tak jsem rezignovala a naštvaná na sebe, že jsem spustila planý poplach, zalehla také. Kolem 7 hodiny ráno mě vzbudily tak silné bolesti, že mi bylo jasné, že to žádný planý poplach nebyl. Byl pro mě problém se dobelhat i na záchod, bolesti mi přišly že chodily snad každou chvilku, ale neměla jsem sílu měřit rozestupy. Začali jsme se chystat na odjezd, protože jsme nechtěli, aby byla cesta do Svitav úplný úmor. Ale já stejně doufala, že dojet nestihneme:) cesta trvala cca půl hodiny a během té doby bolesti zase ustávaly, čím blíž jsme byli k cíli. Už jsme ale byli domluvení s tebou a vracet se nám už nechtělo, tak jsme jeli dál. U nemocnice mi bylo až do breku, že asi jedeme zbytečně a hlavně že jsme to stihli. Můj vysněný porod v autě se nekonal a já bez problémů po svých došla až na příjem. Uvítala nás moc milá sestřička, následovalo sepsání papírů, test na covid a vyšetření. Výsledek byl, že jsem otevřená na 3-4 prsty, takže to opravdu porod je. Hurá! Přesunuli jsme se na box, povídali si a kontrakce se začaly pomalinku zase objevovat, ale nepravidelně a v malé intenzitě. Než jsi přijela, přišel nás občas někdo zkontrolovat a natočil se monitor, všichni byli pořád milí a já už neměla takový strach. Pak přišel pan doktor, představil se a chtěl vyšetřit při kontrakci. Ta ale nepřicházela, což mě už vůbec nepřekvapilo, Eliška byla srandista už v děloze. Začínala jsem být nervózní a urputně čekala, až tedy nějaká kontrakce přijde. Doktor asi moji nervozitu poznal a začal si se mnou povídat. Řekl že je z Ruska a bavili jsme se o tom jaké tam jsou zimy oproti těm v ČR, a vznikla taková milá a celkem vtipná konverzace, která moje myšlenky nasměrovala jinam. Pomohlo to a kontrakce přišla. K mému údivu jsem se nezavirala, jak jsem si myslela ale nález byl už na 6 prstů. Nechtělo se mi tomu ani věřit. Pak jsi přišla Ty, moc jsem se těšila, až tam s námi budeš. Přinesla jsi mi kokosovou vodu a nějaké nápoje a dobroty, což mě úplně dojalo. Od té doby už jsem věděla, že jsem ve správných rukách a že bude všechno dobré. Do sprchy jsme už chodili ve 3 a bylo to boží, drželi jste nade mnou proud teplé vody a masírovali mi záda a já si připadala tak opečovávaná a důležitá dávala jsi mi i homeopatika, byly jsme tak domluvené, věřím že hodně pomohly, protože to nabralo rychlý spád. Kontrakce sílily a už se při nich nedalo mluvit. Pořád jsme ale vtipkovali alespoň mezi nimi. Od doby co jsi byla s námi vládla uvolněná a veselá atmosféra a pomáhalo mi to tolik se nebát a lépe to nechat plynout. Jak ale kontrakce sílily, myslela jsem, že už to nezvládnu, bolelo to tak, že mě to paralyzovalo, nejhorší byly bolesti v zádech, které jsem si pamatovala z prvního porodu a doufala jsem, že u druhého nebudou. A v téhle fázi jsem si říkala, že už rodit nechci. Hodně mi pomáhalo, když jsi mě nemluvila a nepeskovala, ať se krotim, jako to dělala ta milá PA ve Vyškově ,ale naopak jsi mě povzbuzovala, chválila a cítila jsem, že jsi si byla jistá, že to zvládnu. To bylo super, protože já měla pocit úplně opačný. Pak už si pamatuji spíš úryvky. Přišla jsem ze sprchy a přišla taková kontrakce, že jsem už ani nevylezla na postel, jen jsem se svezla na zem a opřela si o tu postel hlavu. Nezvládla jsem se ani obléct a bylo mi to jedno, protože jsem měla pocit, že to je můj konec. Byla námaha odpovědět na otázku, dokonce i přemýšlet, co říct, nebyla jsem schopná ničeho. Ze země jste mi pomohli na postel, kde jsem si lehla, ale nebylo mi tak dobře, takže jste mi nějak pomohli do kleku a opřela jsem se o opěradlo té postele. Pokoušeli jste se mě obléknout, aby mi nebyla zima, ale už mi nešlo spolupracovat a zima mi nebyla, naopak hrozné vedro. Cítila jsem tlak, bolest a věděla jsem, že už se blíží finále. Poznala jsi to. Zeptala jsi se, jestli už se mi chce tlačit a já blekotala, že nevím a v tu dobu tělo začalo tlačit samo. Řvala jsem, i když jsem si předtím řekla, že u tohohle porodu už vyvádět nebudu. Nešlo to ztlumit, ani zastavit, jako by mě tělo vůbec neposlouchalo. Viděla jsem, jak někdo běží zavřít dveře, co vedly na chodbu, abych neděsila půlku nemocnice, cítila jsem tvůj jemný dotek na paži, který vydal za tisíc slov podpory, slyšela jsem něco říkat Miloše, ale moc jsem nevěděla co, hlavní pro mě bylo, že jste tam byli a že jste byli blízko. Ta porodni asistentka, která nám asistovala, celý porod toužila po pichnuti vody, což já jsem ale vůbec nechtěla. V téhle fázi bych ji ale už asi nezvládla odporovat (a jsem opravdu hrozně vděčná doktorovi, který ji v tom až do té doby bránil). Vnímala jsem okrajově, jak ona pořád hledá rukavice, to mi přišlo úsměvné v kontextu celé té chvíle. Pak jsem od ní zaslechla slovo DIRUPCE. No to snad neee.... Eliška ji slyšela taky, a okamžitě začala jednat. Přestože mela ještě 4 minuty počkat kvůli atb na streptokoka, najednou přišla ohromná vlna a Eliška vylítla na postel pode mě. Zvuk to byl strašný, nikdo ji nechytal, protože to opravdu vzala šupem. Hned jsem na ni sahala pod sebe, jestli je v pořádku. Byla. Byla v pořádku, hřála a byla naprosto nádherná. Když jsme se spolu poskládaly do lehu, nemohla jsem uvěřit tomu, že je tady. Že ze mě vyskocilo tak nádherný miminko. A byla Tak malinká.... Přisála se, nemusela dlouho hledat, protože nahá jsem byla pořád předla mi v náručí jako malé koťátko a já byla strašně šťastná a pyšná na to, jak jsme to nakonec zvládly. Chvilku ji pak odnesli, v patách jim šel Miloš, aby nebyla sama a následovalo šití. To bylo teda šílené, respektive to umrtvování. A potom následovaly 2 hodiny na lůžku. Velkou část jsi tam ještě byla s námi, stihli jsme velice zajímavý rozhovor s nemocniční PA o inteligenci miminek , podepsali reverzy, udělali jsme pár fotek a rozloučili se. Porod jsme měli domluvený ambulantní, takže mezitím, co jsme odpočívaly s Eli, Miloš začal balit věci. 2 hodiny uběhly a nikde nikdo, já pořád na posteli, která byla vyjetá nahoru. Pomačkali jsme pár čudlíků, já slezla z postele, šla do sprchy, Eliška zatím byla s Milošem a moc se ji tam líbilo pak jsme zjistili, že mi měli ještě píchnout protilátky, ale nikde nikdo. S injekci v ruce jsme chodili po chodbě a hledali personál, aby mi to někdo pichl ať můžeme jít když jsme našli PA, málem z nás spadla pod stůl, že už mám po sprše, jsem oblečená a připravena k odchodu a za mnou Miloš s jehlou moc to nechápala, ale já se cítila dobře a už jsem se těšila za moji milovanou Emičkou a přestože se mi to trochu snažila rozmluvit, já byla rozhodnutá a tak jsme jeli. Doma následovalo sžívání se, odpočinek, který chyběl nám všem a volání rodině, od pár lidí jsme si vyslechli, jak jsme nezodpovědní a kdesi cosi, ale já si myslím, že právě tím, jak jsme se rozhodli jsme zodpovědní byli. Bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsme mohli udělat a ty jsi, Luci, byla skvělá, opravdu. Bez tebe by to dopadlo vše jinak a rozhodně ne lépe. Ještě jednou ti moc děkuji, za podporu (která byla nejen slyšet ale i cítit), za to, jak jsi vždy dobře poradila a ještě k tomu v jakoukoliv denní dobu.... Několik dní nonstop ve spojení, jsi prostě anděl musela jsi být hodně unavená a ani jednou jsi mi to neomlátila o hlavu. Je znát, že svou práci miluješ, kéž by všechny PA byly jako Ty. 

(Zdislava Žáková, Moravská Třebová)

Mariánka

" Že jsem těhotná jsem podvědomě tušila, protože jsem si najednou prostě musela objednat všechny knihy o těhotenství a přirozeném porodu, které jsem měla vyhlídlé už dlouhou dobu. Nejvíc mě zaujala kniha Duše miminek, ale než jsem ji stihla dočíst, tak jsem zjistila, že jsem těhotná. Ironie byla, že do zbytku knížek jsem vždy jen nahlédla a žádnou jsem nepřečetla ani z části. Radost z těhotenství v 10.týdnu vystřídal strach, protože přišlo krvácení.. Nikdo nevěděl proč krvácím, ale miminko bylo v pořádku. Dostala jsem léky na udržení těhotenství a čekalo se, co se bude dít dál. Poslední krvácení bylo přesně ve 12.týdnu a pak jako když utne. Od začátku těhotenství jsem věděla, že chci svou porodní asistentku, tak začalo hledání. Soukromých porodních asistentek je opravdu málo. První se kterou jsem byla domluvena to nevyšlo ( a ve finále jsem za to opravdu ráda), tak jsem si vzpomněla na Lucku, kterou jsem sledovala na Facebooku a hned ji šla volat. První hovor a ja jí brečela do telefonu, že nemám porodní asistentku. Volala jsem s pocitem, že jsme na to sami. Lucka mě uklidnila, že se nic neděje, že mám ještě čas a že pokud mam zájem, tak ona má v mém terminu ještě volno, a že si můžeme domluvit schůzku. V listopadu jsme vyrazili poprvé do Svitav. Lucka nás přivítala u sebe v poradně, kde jsme probrali, co od porodu očekáváme, jak probíhal porod Helenky (prvorozená dcera) a jak budou probíhat poradny u ní. Domluvili jsme se na porodu ve Svitavské porodnici. Chodila jsem na kontroly ještě ke své gynekoložce, kde jsem odmítla podstoupit test OGTT, ale udělala jsem si alternativní test, kdy jsem si jeden den nechala nabrat glukózu a glykovany hemoglobin a další den opět lačnou glukózu. Výsledek byl v pořádku. Těhotenství ubíhalo a my každý měsíc jezdili na poradnu k Lucce, kde jsem se zvážila, změřila mi tlak (syndrom bílého pláště, byť Lucka žádný nemá), změřila mi bříško, vyhmatala Mariánku a učila nás, jak poznat, kde co má. Lucka i pohmatem dokáže odhadnout, kolik miminko cca váží, jak je veliké a jak už je sestoupené v pánvi. Mimo jiné mě naučila, jak si uvázat bříško do šátku, aby se nadlehčilo a já mohla chodit pohodlně na procházky. Celou hodinu měla vyhrazenou v klidu pro nás a naše dotazy. Nakonec jsme u Lucky absolvovali i předporodní kurz, kde hlavně Michal chtěl vědět, jak mi při porodu může co nejvíc pomáhat. Díky kurzu jsem věděla, co vše sebou sbalit do porodnice (květová voda na obličej, homeopatika, vínový ručník pro miminko na přikrytí po porodu, hroznový cukr..), ukazovala nám vhodné polohy a dala podklady domů, v kterých jsme si mohli i doma pročítat. K mé přípravě na porod patřila masáž hráze, ženská bylinná napářka, popíjení čaje z maliníku, užívání pupalkového oleje. V 37. týdnu jsem jela do Svitav na biometrii, kvůli vyššímu váhovému odhadu, což se potvrdilo. Mariánka měla odhad cca 3230g.  Ve Svitavské porodnici jsem byla ještě jednou na konzultaci porodního plánu, ve kterém nebylo nic problém.

Porod o sobě dával vědět několik týdnů dopředu. Poslíčky jsem měla klidně 7 hodin v kuse, jindy jen 4 hodiny a jindy celý den vůbec nic. Doufali jsme, že porod přijde snad o něco dřív, vůli vyšší váze miminka, ale nedělo se nic. Párkrát jsem kvůli tomu i brečela, protože mě už vše hrozně bolelo. Neustále jsem si opakovala, že miminko a moje tělo nejlépe ví, kdy a jak se narodit, a že moje tělo by nevytvořilo nic, co bych nezvládla porodit. Lucka mi volala každý den a povídaly jsme si jak se cítím, co moje tělo. Začínala jsem mít obavy z pondělní kontroly a vahového odhadu, ale Lucka několikrát řekla, že si myslí, že na tu kontrolu už nepojedu, protože do konce víkendu to určitě bude V neděli 2.5. 2021 začaly první kontrakce cca před 16:00, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost, protože to už tady bylo tolikrát Šla jsem do vany, Michal s Helenkou se šli projít, abych měla klid a zjistila, zda je to opravdu ono. V 16:28 volám Lucce, že je to asi tady, poslouchá mě při kontrakci a říká, že to zní, že jsem ještě na začátku. Jen co položím telefon, tak to začíná nabírat na intenzitě. Helenka přišla s tatínkem z procházky a přinesla mi hluchavku nachovou, která příjemně zemitě voněla a trhala mi ji celé jaro a dávala do váziček. 17:15 volá Lucka, jak jsem na tom, poslouchá mě při kontrakci, domlouváme se co dál a domlouváme se, že se ozvu v 17:45. Já řeším hlídání Helenky atd.. 17:22 volá Lucka, že má pocit, že máme vyjet, co nejdřív a já s ní souhlasím. Michal pobalí poslední věci, tchyňka dorazila hlídat Helenku, já v ložnici na všech čtyřech, bříško podvázané šátkem a prodýchávám kontrakce. 17:50 voláme Lucii, že vyjíždíme z Pardubic. Venku lehce poprchává. Cestou už začínám celkem nahlas vokalizovat. Michal na mě kouká ve zpětném zrcátku a občas mě pohladí po noze 18:50 přijíždíme k porodnici. Ve výtahu říkám Michalovi, že doufám, že jsem alespoň na 7cm otevřená. Zvoníme na zvonek porodnice, ptají se co bysme rádi a já odpovídám, že bysme rádi porodili 19:00 příjem, lékařka mě nechá prodýchat a rozchodit 2 kontrakce a vyšetřuje mě a konstatuje, že zbývá jen kousek branky, a že příjem necháme až po porodu. Svlékám se do podprsenky, přichází za mnou Michal a Lucka, natáčí se monitor. Vše je v pořádku a domlouváme se na puštění plodové vody, protože vše je připravené pro porod. Plně informovaná, že bolesti budou větší, ale porod půjde rychleji. Jsem na monitoru, Lucka mi nahřívá hráz a Michal mi osvěžuje obličej růžovou vodou a dává mi napít. Porodní asistentka mi ukazuje, jak se mám přesunout a posadit na porodní stoličku, kde vydržím jen pár kontrakcí, protože nemůžu bolestí vydržet. Už nechci nic, ani osvěžovat růžovou vodou. Michal křičí se mnou opíram si o něj hlavu.. Koukám na Lucku a ptám se jak dlouho to bude ještě trvat. Lucka mě hladí a myslím, že tuší, že už bude Grande finále ze stoličky jdu na porodnické křeslo ve kterém sedím. Porodní asistentka mi ho úžasně přizpůsobila. Po celou dobu je na porodním pokoji přítmí. Porodní asistentka mi radí, jak mám přitlačit, ale nikdo neříká, kdy přesně mám tlačit. Jen lehce navigují. Jednou rukou se držím za madlo nad hlavou a druhou rukou držím Michala. Cítím pověstný ohnivý kruh a pak slyším Lucku, jak mi říká ať si sáhnu na hlavičku. To byl můj sen. Moje motivace. Sáhnu si na hlavičku a za chvilku a za chvilku to udělám znovu, protože jsem čekala víc vlásků a ta hlavička je úžasně teploučká. Přicházejí další kontrakce a Mariánka klouže ven, je 2.5. 20:05. Hned mi ji dávají na břicho a přikrývají. Koukám na ni a na Michala, oba máme slzy v očích. Necháváme dotepat pupečník. Michal kontroluje, zda ještě tepe. Když dotepe, tak ho Michal přestřihne. Mariánka se mezitím přisává a pije mlezivo a hned odchází placenta. Celé dvě hodiny se jen mazlíme a seznamujeme. Lékařka mě kontroluje, jsem bez nástřihu hráze a to i přes Majdy váhu 4120g a obvod hlavičky 36cm. Mám jen pár kosmetických povrchových stehů ve staré jizvě po porodu Helenky, jinak bez šrámu. Lucka zůstává s námi a je nám k ruce. Po dvou hodinách odnáší Mariánku na kontrolu, Michal jde s ní a já jdu do sprchy. Vše je v pořádku a odcházíme na oddělení šestinedělí. Ráno po kontrole pediatrem a gynekologem zjišťujeme, že jsme obě v nejlepším pořádku, tak oznamujeme, že jdeme domů. Odcházíme 16 hodin po porodu, abysme byli celá rodina spolu. Na závěr musím zmínit to, kolikrát za život rodíme. Je to proces, který mění celý náš dosavadní život a nemusí to být jen o bolesti. Zažijeme to jen párkrát, proto si myslím, že je třeba udělat pro to maximum, aby to pro nás byl opravdu ten nejkrásnější zážitek v životě plný lásky. Zážitek, na který budeme vzpomínat s úsměvem a ne slzami. Mně se podařilo zažít uzdravující, léčivý a přirozený porod za podpory mého manžela Michala a porodní asistentky Lucky. Jsem vděčná, že mi stáli po boku a pomáhali ve chvílích, kdy jsem byla na pokraji sil. Tímto jim chci poděkovat Mrzí mě, že v ČR nemáme větší podporu komunitních porodních asistentek, že jejich služby neproplácí pojišťovny, protože i jejich péče v šestinedělí by se ohromně hodila. Je úžasné mít někoho, komu můžete volat a poradit se ohledně kojení (ano, i laktační poradkyně potřebuje poradit), poradit se ohledně miminka a i ohledně sebe. Porodní asistentka je plně kompetentní k tomu, aby prohlédla vás i novorozence."

(Helena Nedorostová, Pardubice)